Ochrana přírody Bílých Karpat

Příroda Bílých Karpat byla velmi rozmanitá a současný stav představuje pouze zlomek někdejšího bohatství. Zřizování chráněných území bylo pomalé: některé návrhy čekaly na uskutečnění až 45 let. Mezitím bylo mnoho hodnotných lokalit poškozeno nebo zcela zničeno. Například většina suchých trávníků s kavylem tenkolistým (Stipa tirsa) vzala za své během šedesátých a sedmdesátých let, takže přežilo jenom několik trsů této rostliny.

Na české straně byla chráněná krajinná oblast (CHKO) vyhlášena v roce 1980, zatímco její slovenský protějšek vznikl již o rok dříve. Rozloha CHKO Bílé Karpaty činí 715 km2; v roce 1996 se stala biosférickou rezervací UNESCO


Druhově bohaté louky zaujímají v CHKO plochu 4028 ha. Jednotlivé plochy v jihozápadní části CHKO dosahují velikosti stovek hektarů. Největší celky jsou chráněny jako (národní) přírodní rezervace: Čertoryje (695 ha), Jazevčí (352 ha), Kútky (113 ha), Machová (243 ha), Porážky (421 ha) a Zahrady pod Hájem (162 ha).


Celkově je v této oblasti 45 lučních a 8 lesních chráněných území o celkové rozloze 1309 ha. Přirozené listnaté lesy byly zařazeny do první zóny odstupňované ochrany přírody a zaujímají 7233 ha.


Péče o louky a jejich obnova

Louky vznikly jako polopřirozená náhradní vegetace na místě původních teplomilných doubrav, dubohabřin a bučin. Odlesněné plochy se pod vlivem seče a pastvy proměnily v louky a pastviny. Často byla pozdně jarní seč doplněna vypásáním otavy na podzim. Louky obvykle nebyly hnojeny, a pokud ano, tak pouze lokálně a malými dávkami hnojiv. Po druhé světové válce postupně vlivem intenzifikace zemědělství klesala druhová diverzita luk a rychle se zmenšovala jejich rozloha. Mnoho ploch bylo rozoráno, padlo za oběť rekultivacím a scelování pozemků, bylo poškozeno intenzivním hnojením, popř. pastvou nadměrného množství hovězího dobytka. Na četných místech byly odstraněny meze porostlé křovinami a solitérně rostoucí stromy.

Po změně režimu v roce 1989 nastal útlum zemědělské výroby. Zemědělci byli nuceni pod tlakem ekonomických podmínek ukončit chov skotu a ovcí, a zmenšil se zájem o seno.

Obhospodařování nejcennějších lučních ploch bylo možné udržet pouze za pomoci podpory Ministerstva životního prostředí. Později k tomu naštěstí přistoupily i subvence Ministerstva zemědělství na podporu seče, pastvy a chovu dobytka. Zvláštní podpora je poskytována biologicky hospodařícím zemědělcům.

Dnes část luk obhospodařují vlastníci a nájemci. Pokud nemají o využívání pozemků zájem, nastupují na jejich místo nevládní organizace a pozemkové spolky. Velké plochy jsou sečeny za pomoci traktorů. Na nerovných, příkrých svazích se k sečení používají menší sekačky, křovinořezy a kosy. Seno se z velké části využívá jako krmivo pro dobytek; jen vzácně je třeba biomasu spálit nebo uložit jinde. V rezervacích v jihozápadní části Bílých Karpat, kde převažují louky, nikoli pastviny, je extenzivní pastva povolena jen výjimečně.

Během uplynulých dvou desetiletí bylo obnoveno více než 200 ha luk, které byly opuštěny v šedesátých a sedmdesátých letech. Jde převážně o svažité plochy v členitém terénu, které jsou často odlehlé a kde je použití obvyklé zemědělské mechanizace velmi obtížné. Tato místa jsou zarostlá křovinami, hlavně hlohy (Crataegus sp.), trnkou obecnou (Prunus spinosa) a růžemi (Rosa sp.); některá z nich se sukcesí nakonec přemění v les. Pro obnovu luk na těchto místech je nutné vyřezat křoviny, odstranit stařinu a biomasu spálit na místě na ohništích. V následujících letech vyžadují vyčištěné plochy pravidelnou seč.

Botanický monitoring ukázal, že na suchých místech trvá obnova luk jen několik let. V jednom případě se na ploše tři roky po odstranění křovin vyskytly čtyři druhy vstavačovitých - rudohlávek jehlancovitý (Anacamptis pyramidalis), vemeníček zelený (Coeloglossum viride), tořič včelovitý (Ophrys apifera) a tořič čmelákovitý (O. fuciflora). Na místech zarostlých bezkolencem rákosovitým (Molinia arundinacea) trvá obnova druhově bohatých společenstev déle, nejméně dvě nebo tři desetiletí. Ohniště nejsou navzdory očekávání zdrojem ruderalizace a rychle zarůstají lučními travami a dvouděložnými bylinami.


Obnova luk na orné půdě

V nedávných letech se rozloha druhově bohatých luk zvětšila nejen díky obnově opuštěných ploch, ale i zatravňováním orné půdy. Mnoho zemědělců zjistilo, že obhospodařování některých ploch orné půdy, obvykle získaných rozoráním luk v nepříliš vzdálené minulosti, je neefektivní. Řešení představuje převod na louky a pastviny. Aby bylo možné vyhovět požadavkům zemědělců, byl v roce 1993 zahájen projekt, jehož cílem je poskytnout zemědělcům osivo lučních druhů místní provenience a vypracovat účinné a zároveň co nejlevnější postupy obnovy luk. Komerčně vyráběné směsky, které obsahují jen několik druhů nebo dokonce kulturních odrůd trav a bobovitých (Fabaceae), jsou pro obnovu bělokarpatských luk nevhodné.

Nejdříve bylo v rezervacích ručně sebráno osivo 100 lučních druhů, z toho 18 trav a 82 dvouděložných bylin. Každý druh byl převeden do kultury s cílem ověřit klíčivost a produkci osiva v kulturních podmínkách. Více než polovinu (56) původně vybraných druhů bylo možno úspěšně pěstovat v monokulturách za použití obvyklých technologií produkce osiva, a tudíž je možné je použít i k přípravě osevních směsí.

V letech 1995-1998 bylo testováno 5 osevních směsí a 30 druhů bylo předáno místním zemědělcům k dalšímu namnožení. Podařilo se připravit první autochtonní osevní směsku, která je vhodná k zatravňování orné půdy, zlepšení kulturních luk a k obohacování druhově chudých komerčně dodávaných osevních směsí. V roce 1998 již bylo k dispozici 250 kg osiva, v němž největší podíl připadal na sveřep vzpřímený (Bromus erectus), chrpu čekánek (Centaurea scabiosa) a chrpu luční (C. jacea). V současnosti činí roční produkce druhově bohatého lučního osiva každoročně asi 250 kg, a toto množství se využívá k obnově luk. Dosud (2002) se v Bílých Karpatech za výhradního nebo částečného použití místního osiva podařilo zalučnit více než 150 ha orné půdy. V roce 2001 byla semena trav a dvouděložných bylin sklízena přímo na loukách kombajnem, protože produkce travního osiva dosud zaostává za produkcí osiva dvouděložných bylin.

Vzhledem k tomu, že regionální osevní směs je drahá, byl v roce 1999 zahájen projekt, jehož cílem je navrhnout ekonomicky a metodicky nejpřijatelnější způsob zatravnění a vyhodnotit následný vývoj těchto ploch. Pokusná plocha má 3 ha a je rozdělena na 16 dílčích ploch (4 varianty ve 4 opakováních), které se liší způsobem osevu. Kromě sledování pokryvnosti jednotlivých rostlinných druhů probíhá monitoring epigeionu, opylovačů a fytofágního hmyzu.


Prameny a rozšiřující literatura: JONGEPIEROVÁ et al. 1994, KLIMEŠ 1995, 1997, 1999, KLIMEŠ et al. 2000