Český název této obce je odvozen zřejmě od osobního jména Slavoň, kdežto německé označení Schutzendorf, doslova Střelcova ves, asi připomíná jméno zakladatele vsi Oldřicha Střelce, který vystupuje jako svědek na biskupské listině z roku 1275. Obec byla v roce 1960 připojena administrativně k Lukavici.

Slavoňov byl založen v malém údolí (střední nadmořská výška 262 m) Mírovské vrchoviny, které se táhne na západ od řeky Moravy a od silnice mezi Mohelnicí a Zábřehem; s ní je ves spojena jednak přímo od Vlachova a jednak jižněji přes Květín. Katastr má rozlohu 557 hektarů.

Slavoňov patřil spíše k menším obcím, kde se počet obyvatel pohyboval v posledních stoletích kolem tří set, konkrétně v roce 1900 zde bylo 333 obyvatel a 53 domů. Byla to německá obec s malou českou menšinou, jejíž početní síla se však měnila (v roce 1880 se přihlásilo 36 občanů k české obcovací řeči, v roce 1900 naopak žádný a v roce 1930 tu bylo opět 57 Čechů). Po odsunu německého obyvatelstva počet usedlíků značně klesl, a sice na 185 osob v 50 domech v roce 1950. Tento stav se pak udržel až do roku 1991, kdy zde bylo při sčítání zjištěno 180 obyvatel ve 49 domech.

Slavoňov patřil k těm vesnicím, které byly již koncem 13. století začleněny do lenní provincie olomouckých biskupů s centrem v Mohelnici a později na hradě Mírov. První písemná zpráva o této lokalitě je z roku 1273. V následujícím období patřila ves několika manským rodům, z nichž někteří se psali ze Slavoňova, jak tomu bylo v případě rytířského rodu Hechtů (Štiků) ve 14. století; koncem tohoto století držel Bernard Hecht dočasně i hrad a panství Brníčko. Potom náležel Slavoňov pánům ze Zvole a po nich ze Žerotína. Roku 1 564 olomoučtí biskupové tuto ves vykoupili a připojili k mírovskému panství.

Za třicetileté války byla vesnice částečně zpustošena; v roce 1677 zde sice bylo 24 usedlých, ale ještě 3 poustky. Z hlediska národnostního to byla tehdy již téměř čistě německá ves. V první polovině 19. století, zejména po roce 1825, se v okolí Slavoňova, Květína, Řepové, Vlachova a Lukavice poměrně intenzívně dobývala železná ruda. Bylo zde otevřeno několik nehlubokých dolů (např. Ignác, Antonín, Bedřich a Hugo), v nichž se těžil hnědel pro téměř všechny hutě a železárny na Moravě. Tehdy také vzrostl ve Slavoňově počet obyvatel až na 338 osob v 50 domech v roce 1834. Od počátku 19. století měly zdejší děti školu v místě.
Po roce 1848 Slavoňov připadl k soudnímu okresu Mohelnice a s ním k politickému okresu Zábřeh. Dolování železné rudy v okolí ustupovalo do pozadí a nakonec před první světovou válkou zcela zaniklo. Slavoňov byl od té doby opět jen zemědělskou obcí, kde se za první republiky střídal vliv německých agrárníků, křesťanských sociálů a nakonec přívrženců K. Henleina. Zdejší českou menšinu měla posílit od roku 1921 česká škola, ale ta byla v roce 1938 opět uzavřena.

Po druhé světové válce, resp. po roce 1948, se Slavoňov sta( středem pozornosti nových mocenských orgánů v celém Olomouckém kraji. Bylo zde totiž již v dubnu 1949 založeno JZD, které hned následujícího roku přešlo na tzv. třetí typ, tj. společné obhospodařování polí i ustájení dobytka. Přes všemožnou podporu i propagandu se však po několika prvních letech začalo JZD Slavoňov potýkat se stejnými potížemi jako v jiných místech, takže se raději spojilo v roce 1960 s družstvy ve Vlachově a v Lukavici a tento komplex pak byl v roce 1972 začleněn do zemědělského družstva Dubicko. Ve Slavoňově nezůstala ani škola a občané se nakonec (v roce 1990) museli spokojit v místě s jediným obchodem. Památkově jsou zde chráněna raně barokní boží muka u silnice ke Květínu z roku 1707.