Můj vztah k folkloru se narodil snad ještě dříve, než se to povedlo mně. Již ve čtvrtém měsíci od svého početí jsem byl nejmladším účastníkem zájezdu Souboru lidových písní a tanců Danaj ve Velké Británii. Cestoval jsem tehdy načerno, u maminky v bříšku, a poprvé se bezprostředně seznámil s tóny a natřásáním při tanci. Možná jsem tehdy zadřímnul na vavřínech, a proto jsem po narození nebyl žádným zázračným hudebním ani tanečním talentem.

Občas mne rodiče oblékli do kroje, abych za doprovodu zkušených souboráků absolvoval průvod o strážnických slavnostech, jindy jsem odpočíval po boku svého dědy Slávka Volavého na tribuně a vše sledoval shora. Když jsem v šesti letech začal navštěvovat Lidovou školu umění ve Strážnici a pokoušel se hrát na housle, nepatřil jsem rozhodně mezi nadšené a pilné žáky. Poznal to i můj děda, který ve snaze pomoci mi zorganizoval společný nácvik. Bohužel zanedlouho zemřel, a tak se další pokusy nekonaly a já se s houslemi protloukal, nebo spíš poflakoval, sám.

Zkusil jsem také taneční obor, ale více než tancování mne oslovilo prolézání strážnického zámku, kde tehdy bývaly zkoušky. Tak jsem za rok s tancováním skončil a k houslím si přibral ještě tenis a fotbal, abych kamarádům nezáviděl sportovní vyžití. S fotbalem jsem se rozloučil, když mě trenér přesunul z levého křídla do obrany a tím mi dal šanci vstřelit vlastní branku. Samozřejmě jsem jí využil. Na kurtu naštěstí branky nejsou, a tak jsme zůstali s bílým sportem kamarády.

Mezitím jsem s odřenýma ušima prolezl dva ročníky hudebky a k sólové hře přibyla hra souborová - v cimbálovce. Rok jsem se trápil na kontře a pomalu se schylovalo k opuštění i této kratochvíle. To zřejmě vycítil také pan učitel, a podlehl mým neustálým prosbám o změnu postu. Na zkoušku jsem tedy obsadil místo tercáše. Tehdy mne začaly housle bavit. Přestaly být nástrojem trestu i pouhou výplní futrálu, který v zimě obstojně nahradil sáně. Začal jsem si doma hrát písničky a prokládal je dokonce etudami. Když jsem asi po patnácté na vystoupení přezpíval coby druhý hlas v duetu píseň Když sem byl malučký pacholíček, dostalo se mi cti vyzkoušet si také post primáše. A to byla má voda na mlýn. S houslemi jsem tehdy uzavřel tiché spojenectví. Od té doby struny drnčely stále řidčeji, smyčec se zklidnil, přestal poskakovat a častěji lehával žíněmi na strunách, kobylka nevzdorovala a ráda předala jejich vzkaz dřevu. Když jsem pak dostal od babičky dědovy housle, bylo jasné, že už primášování neopustím. Mé nadšení tehdy jen stěží chápal můj bratr Lukáš, který se lopotil proti své vůli s houslemi, protože na cimbál byl malý a na klarinet ještě neměl zuby. Nezáviděl jsem mu. Zatímco naše muzika doprovázela dětský soubor, jezdila po soutěžích a stále více si osvojovala lidové písničky, on bojoval s přírodou, potažmo s růstem zubů, aby mohl přejít alespoň na klarinet. Celé rodině se ulevilo, když nakonec uspěl.

Mezitím se muzika, v niž jsem primášoval, ustálila ve své načas konečné podobě a jelikož její členové již ukončili střední školy, nebo se na to chystali, rozhodli jsme se opustit ochrannou ruku lidové školy a osamostatnit se. Někteří se rozjeli za studiem, někteří do práce, někdo se oženil, někdo už dřív...To to letí.. říkal pan farář v Radějově. Do roka jsme vydali své první CD Šla psota pres hory. Mnozí nám fandili, někteří věřili, jiní ne. Po pěti letech jsme natočili druhý titul Co sa stalo kdysi, věnovaný památce Cimbálové muziky Slávka Volavého, a po dalších pěti letech Zpívání u cimbálu. Na posledních dvou už byl brácha právoplatným členem muziky.

Když si dnes, coby lékař - psychiatr, vzpomenu na své muzikantské začátky, na doprovázení dětských i dospělých souborů, na vystoupení a zájezdy, ať už se souborem nebo bez něj, a na zážitky s tím spojené, rozlije se u srdce hřejivý pocit, a já vím, že jej budu dál a dál cítit s každým tónem lidové písničky. A to nejen mezi svými kamarády - spoluhráči v mé mateřské muzice "Strážničan", bývalými i současnými členy folklorního souboru "Danaj", který dlouhá léta doprovázíme, ale také mezi všemi příznivci folkloru.

Dovolte mi, abych touto cestou poděkoval všem svým známým i neznámým předkům, kteří poskytli své geny výběru pro mou maličkost, svým rodičům, že společnými silami dali této skrumáži finální podobu a přičinili se, aby vlohy nezůstaly nevyužity a své nastávající ženě za to, že mne v této ušlechtilé zálibě nadále podporuje.
Závěrem připojím ještě gratulaci mému kamarádovi, kontráši a zpěvákovi CM "Strážničan", Tomáši Pánkovi a jeho ženě k narození syna.
A vy ostatní folkloristi, množte se, ať je nás víc!

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti